O zakládání států, aneb Proč někdo nemůže mít svůj stát

V poslední době vyšlo mnoho článků ohledně názoru Tomio Okamury, který se na svém blogu zmiňuje o možnosti založit Romům jejich vlastní stát. Já bych jeho příspěvek shrnul jedním slovem, utopie.

Myšlenka je to sice pěkná, jenže pro takovou akci zde není v současnosti žádná síla, která by takovou věc umožnila. A tím nemyslím sílu politickou, ale hlavně lidskou. V případě Izraele byly hnací silou dva základní body, a to že někdo tento stát chtěl a někdo jim to umožnil. V případě Romů si umím představit, že platí to druhé, ale bez toho prvního není šance na úspěch. Počet Romů, kteří by chtěli vlastní stát by se dal nejspíše spočítat na prstech několika desítek lidí, což vydá maximálně tak na městečko, ale rozhodně ne stát.

K tomuto závěru jsem došel jednoduše. Pokud nějaká společnost nechce pracovat, nechce se vzdělávat, nechce tvořit, jak by taková skupina mohla mít svůj stát? Taková skupina je spíše příživnická a potřebuje být součástí jiné skupiny, která jí bude podporovat. Založením svého státu by se sami vyčlenili od všech výhod a museli by začít budovat. To si umím představit pouze pod jednou podmínkou a tou je ohromná zahraniční pomoc. Ale to jsme zase zpět na začátku.